chuchle old3Před týdnem jsme publikovali první část dnes již historického ohlédnutí někdejšího dostihového publicisty Radovana Šimáčka za dostihovým sportem za první republiky. Tato vzpomínka, kterou publikoval v Turfu v roce 1975, má tři části, dnes přinášíme druhou, kterou autor věnoval !bojům sportovců s bookmakery". Příjemné čtení!


V prvé kapitole jsme hovořili hlavně o rozdílech mezi předválečnými majiteli stájí, zvanými někdy ownery, a dnešními dostihovými stájemi v držbě socialistických organizací. Dnešní stáje mají zajištěnu finanční základnu, kdežto před válkou byl rozvoj dostihového sportu brzděn finanční labilitou, ne-li přímo krizí. Z vlastních prostředků nemohl Čs. Jockey-club jako soukromý spolek náročný dostihový provoz nikdy financovat. Nestačily na to zdaleka ani členské příspěvky, ani výnos vstupného na závodiště při poměrně slabých návštěvách, ani srážky z obratu u totalizátoru, na něž si ostatně činila nárok státní pokladna. Bylo třeba státních subvencí a bookmakerů.

Politický zápas o subvence

Nezapomínejme, že před válkou při nízkém stupni mechanizace se koní běžně užívalo v zemědělství a také armáda měla ještě své dragounské pluky s červenými kalhotami a žlutými výložkami i jízdní dělostřelectvo. Z toho důvodu byl dostihový sport prostřednictvím Čs. Jockey-clubu subvencován. O výši těchto subvencí byl pak každoročně sváděn tuhý politický zápas, jehož výsledek pravidelně závisel na postavení vedoucí strany vládní koalice, agrární strany, na poměrech uvnitř této strany. Z hlediska dostihového měla tato strana dvě křídla: Zastánce těžkého koně (chladnokrevného nebo oldenburského), kteří byli proti dostihům, a zastánce lehčího a ranějšího koně, kteří dostihům přáli. Uplatňovala se i lokalizace: velkostatkáři z pardubicka byli pro, podobně jako moraváci (Udržal, Malypetr, Machník, Stoupal), kdežto jinak řepařští velkostatkáři neměli o lehčího koně zájem.

Úzký finanční profil

Když byly subvence malé, poklesla celková denní dotace třeba jen na 30.000 korun. V menších dostizích se cena vítězi pohybovala okolo 3.000 – 5.000 Kčs, zatímco – jak uvádí ve své knize Amand Tejkal – poplatek trenérovi na udržování a trénink jednoho koně činil 1.200 Kčs měsíčně, takže náklady na dostihového koně dosáhly ročně snadno 20-25 tisíc korun. Pro srovnání: odměna žokeji za rovinovou jízdu činila 60 Kčs, za překážkový dostih 100 Kčs. V případě vítězství se zdvojnásobovalo. Vycházíme-li z těchto cifer, majitelé stájí museli na svou zálibu v průměru notně doplácet, pokud si to nedovedli vynahradit úspěšnými sázkami, a to nebylo snadné, zejména pokud stáji záleželo na dobrém sportovním jménu.

Bookmakeři v ofenzívě.

Na rozdíl od Francie s jejími obrovskými obraty u totalizátoru, které představovaly skvělý finanční zdroj, u nás se hlavní sázkový obrat soustřeďoval u bookmakerů, kteří jsou vynálezem anglickým a z francouzského turfu jsou vyloučeni. Book-maker znamená doslova dělače knih, někoho, kdo vede knihy. Správná výslovnost je bukmejker, i když se u nás užívalo poněmčené formy buchmacher. Byl to prostě sázkový podnikatel, který na vlastní účet přijímá sázky za předem sjednaný, pevný kurs, na rozdíl od kvoty u totalizátoru, která vyplyne teprve z proporcionálního podílu na obratu všech sázek. Kurs se sjednával podle nabídky a poptávky a bookmaker jej pro jednotlivé startující koně stanovil tak, aby vydělal, ať zvítězí kterýkoliv kůň. Byla-li velká poptávka po favoritu, mohl jeho kurs snížit třeba na 3 : 10 a sázky pak proplácet z výnosu sázek na prohrávající outsidery. Jejich kurs mohl nabídnout třeba ve výši 33 : 1. Pouze majitel stáje měl – jak už zmíněno – nárok až do určité výše (bylo to tuším 3.000 Kčs) na stájovou sázku při zvýhodněném kursu 3 : 1 na vítěze a 1 : 1 na místo, ať byl jak chce velkým favoritem.

Nepřehlédněte: V Chuchli jindy a nyní. Téměř půl století stará vzpomínka na prvorepublikový turf

V zájmu bookmakera zpravidla bylo, aby favorit prohrál, neboť vydělal víc, když vyhrál outsider. Proto bookmakerům nejlépe vyhovovaly propozice s velkou převahou handicapů. Jejich zájem na porážce favorita také vysvětluje, proč poctivost žokeje v sedle favorita byla ze strany bookmakerů nejednou ohrožena. Úplatkem na něho mohli působit, aby koně nevyjel a dostih nenápadně prohrál. Říkalo se, že trenér stáje Morava Jaroslav Rosák, o němž jsme už také vyprávěli, nemálo vděčil za své úspěchy tomu, že své favority nechal jezdit svými učni, kteří se jeho proslulé „pádné pravice“ tak báli, že žádný dostih neprodali. Snad na tom opravdu něco bylo. Jisté je, že jinak býval nejeden dostih v Chuchli předem prodán, pochybuji však, že by o tom věděl víc sám karlovarský detektiv Tau. Sázkové intriky vedly k tomu, že návštěvníci dostihů, pokud sázeli, sháněli se nejen po informacích o výkonech koní v tréninku, ale i po zprávách z bookmakerských kanceláří a ze stájového zákulisí od stájníků a pokoutních tipsérů, kteří si za to dávali zaplatit.

Jaroslav Humberger ve svém už citovaném fejetonu napsal na vrub bookmakerů: „Protože se v blízkosti bookmakerů nachomýtnou často zloději-kapsáři, má každý poctivý bookmaker nad hlavou výstražnou tabulku „Pozor na zloděje“! Avšak návštěvníci zřídka dbají varovného hlasu a sázejí o překot.“

Poznamenal dále, že bookmaker mimo závodiště bývá elegantním bonvivánem, pokud mu v tom nepřekáží břicho. Pokud si vzpomínám, nejpopulárnějšími bookmakery s charakteristickou koženou brašnou se sázkovým inventářem byli „plnotučný“ Šubrt a Deutsch a naopak vysoký, skutečně elegantní kavárník Pelikán. Jednou jsme v časopise „Turf“ uveřejnili básničku, varující před vrtkavostí Štěstěny v dostihových sázkách. Autor v ní vyslovoval naději, že jeho výtečné tipy mu dopomohou k takové výhře, že
„bude z něho velikán,
Větší než pan Pelikán.“
Nakonec však všechny jeho důmyslné handicapové propočty zklamou, všechno prohraje a
„oči pláčem opuchlé,
Ubírá se od Chuchle.“

Majitelé stájí v obraně

Jestliže bookmakeři nejednou zaútočili na svědomí žokejů, majitelé stájí se zase bránili tím, že ve prospěch žokejů a trenérů uzavírali sázky na vítězství svého koně a tím je přímo finančně zainteresovali na poctivé jízdě. Sami měli největší zájem, aby jejich koně vyhráli s co největším kursem, pokud možno ještě vyšším, než limit stájové sázky. Proto tajili výkony svých koní v tréninku, nejednou záměrně šiřuli zprávy, že nejsou ve formě, nechávali je neúspěšně běhat (“pullovat“), a teprve když kůň uzrál na outsidera a patřičně si snížil váhu v handicapu, najednou lehce vyhrál s vysokým kursem.

Tak se ovšem dostihy namísto poctivého měření sil, jaké je žádoucí v plemenářských zkouškách, namnoze staly jakýmsi mírně řečeno spekulačním soubojem mezi majiteli stájí a bookmakery, jemuž diváci dělali stafáž a svým dílem i financiéra.

tiparNevyplnitelné zlo

Každý věděl, že bookmakeři jsou v podstatě zlo. Bez jejich působení by však Jockey-club – ale ani mnohý majitel stáje – svůj rozpočet nevyrovnal. Bookmakeři financovali z velké části dostihy, a proto si nejen uhájili svou existenci, ale mohli si v mnohém přímo diktovat. Každoročně se vedla obtížná jednání nejen o státní subvence, ale i o výši poplatků za bookmakerské oprávnění nebo-li licenci, jakož i o počet licencí, povolující bookmakerskou činnost. Bookmakerům musily být přímo poskytovány různé výhody a záruky, jež se mimo jiné týkaly stájových sázek i ochrany proti bookmakerům pokoutním.

Aby byl bookmakerským kancelářím umožněn celoroční provoz, bylo zavedeno přijímání sázek na francouzské (za tzv. protektorátu na říšskoněmecké) dostihy. Při takovém sázení se kurs vyplácel podle totalizátoru. Pro bookmakera, který si v tomto případě nemohl stanovit sám kurs, znamenalo to v jednotlivém dostihu možnost prohry, ale v celkovém obratu měl zajištěnou výhru, podle počtu pravděpodobnosti proporcionální výši srážek obratu u totalizátoru. Není snad třeba rozvádět, že toto sázení na cizí dostihy mělo už s dostihovým sportem málo společného. Avšak náruživým hráčům, navštěvujícím Chuchli zkracovalo nekonečnou zimu mezi dostihem na rozloučenou a Gomba handicapem.

Při vší atraktivnosti, které mělo sázení u bookmakerů, můžeme nakonec uzavřít kapitolu o bookmakerech tím, že je jen k dobru dostihovému sportu, když se zbavil přítěže bookmakerů ve prospěch poctivějšího závodění, neboť v rámci neškodných sázek u totalizátoru, si každý turfman zachová možnost vyzkoušet své štěstí ve hře a potvrdit sázkou svůj sportovní názor.

Radovan Šimáček








    Valid XHTML and CSS ©2013 Fitmin | code hofmanovi.net

Real time web analytics, Heat map tracking